Jerevan /ROZHOVOR/ – Slovenský fotbalový trenér Zsolt Hornyak dobývá Arménii. Bývalý vynikající fotbalista, který oblékal na sklonku své bohaté kariéry i dres Hlučína, momentálně už druhý rok pracuje v předním arménském klubu Mike Jerevan. Navíc v posledním roce jako hlavní kouč.
Tým z hlavního města vytáhl až k absolutní špičce. Deset kol před koncem soutěže je Mika na druhém místě tabulky, na třetí má luxusní osmnáctibodový náskok a na vedoucí Shirak ztrácí pouhé tři body. „Už druhé místo, které nám nikdo nevezme, je velkým úspěchem. Všichni v klubu ale cítíme, že můžeme zaútočit i na titul,“ říká devětatřicetiletý Zsolt Hornyak.
Během svého dvouletého působení si vybudoval v Arménii velmi slušnou pozici. Bývá častým hostem v rádiu i televizi. Dokonce se jeho jméno objevilo ve spojení s arménskou reprezentací. „K nějakému kontaktu došlo, ale já to neřeším. Pracuji pro Miku, vrcholí nám sezona a jsme blízko k velkému úspěchu,“ říká Zsolt Hornyak, bývalý slovenský reprezentant, který v minulosti oblékal například dres velkých klubů jako Slovanu Bratislava nebo Dynama Moskva.
Trenérské základy sbíral v Hlučíně, kde pracoval u mládeže, stejně tak posléze v mateřském Slovanu Bratislava. „Každý trenér by měl začít postupně. Práce s mladými fotbalisty je důležitá, díváte se na věci jinak, získáte dobré základy z oblasti psychologie,“ tvrdí Zsolt Hornyak, který se mládeži věnoval pět let. Mezi jeho trenérské vzory patří charismatický portugalský kouč José Mourinho.
Dveře do velkého fotbalu Zsolovi otevřel fotbalový agent Juraj Vengloš, který mimochodem zastupuje i velkou slovenskou hvězdu Marka Hamšíka, a uznávaný slovenský kouč Jozef Bubenko, který si ho vzal do Jerevanu jako svého asistenta. „Člověk musí mít štěstí, já ho měl,“ zdůrazňuje trenér jerevanské Miky, který si v Arménii našel i přítelkyni Arusik.
Ambiciózní kouč je v Jerevanu maximálně spokojený, dokonce má auto s osobním řidičem. „Na nic si stěžovat nemohu, mám veškerý komfort. Auto s řidičem je standard. Trápí mě jen to, že jsem daleko od domova. Svého čtrnáctiletého syna vidím málo, jsem odkázán jen na skype,“ svěřuje se Zsolt Hornyak a dodává: „Holt, musíte životu i někdy něco obětovat.“
První dílčí úspěch už má, vyhrál arménský Superpohár a tím udělal velkou radost miliardáři a majiteli klubu Mikhailovi Bagdasarovovi, který je mimochodem i vlastníkem aerolinek. Více už v následujícím rozhovoru.
Zsolo, arménská nejvyšší soutěž graduje. Vaše Mika je zatím na druhém místě, takže v klubu vládne spokojenost?
Momentálně jsme na druhém místě, když na vedoucí Shirak ztrácíme tři body. Docela nám uškodil fakt, že se od příští sezony přechází na evropský model soutěží podzim jaro. Přibyly nám zápasy a tím jsme ztratili nějaké body, doplatili jsme na zranění, kdy nám ze základu vypadlo šest hráčů. Boj o titul nebalíme, do konce soutěže nám chybí deset zápasů, a to je třicet bodů. Dá se říci, že o titulu se rozhodne mezi námi a Shirakem, protože na třetí Gandzasar máme náskok osmnácti bodů.
O kolik kol se soutěž natáhla?
Doposud se hrálo osmadvacet kol, nyní jich máme před sebou dvaačtyřicet. Je to záhul, ale bojujeme.
Dlouho jste ale tabulku vedli…
Z dvaatřiceti jsme dvaadvacet kol vedli, bohužel o náskok jsme přišli. Hrát se podle staréhosystému, tak máme titul. Ale jak říkám, zbraně neskládáme. Máme mladý a hladový tým, který chce uspět.
Po svém nástupu do funkce jste udělal docela slušný řez kádrem. Nebyl to risk, dokonce jste vyházel cizince, na kterých hra Miky stála…
V kádru zůstali hráči, kteří byli ochotni odvést na hřišti maximum, jak v zápasech, tak na trénincích. Výrazně jsme kádr omladili. Odešlo dvanáct cizinců. Jsme jeden z mála klubů v Arménsku, který nesází na zahraniční hráče.
Kdy vám začíná vrchol sezony?
Nyní letíme na Kypr, kde nás čeká soustředění. Do zápasového kolotoče vstupujeme třetího března zápasem v Arménském poháru, pak již máme před sebou nadstavbu ligové soutěže.
Říkáte, že v týmu máte minimum cizinců. Vzhledem k vašemu původu se dalo očekávat, že budete mít v kádru nějakého Čecha nebo Slováka…
Je pravdou, že jsem o této variantě přemýšlel. Zatím jsem ale od tohoto záměru upustil. Přece jen na zahraničního hráče se jinak dívá, jsou na něj kladeny větší nároky než na místní fotbalisty. Nerad bych zde přivedl fotbalistu, kterému by se nevedlo. Posily řešíme s manažerem, který je za ně zodpovědný.
V létě jste ale koketoval s myšlenkou, že by za vámi do Jerevanu šli Vladimír Coufal s Tomášem Mrázkem…
Je pravda, že oba tito hráči v mých plánech figurovali. Dostala se ke mně DVD se zápasy Tomáše Mrázka, je to hráč, který by se nám hodil svým důrazem do stylu hru. V jednu chvíli to vypadalo, že ho uděláme, ale poslední slovo měl majitel klubu, který nakonec rozhodl jinak a přivedl jiného hráče. Mrázkův příchod nebyl v mých rukou. Coufal je mladý hráč, je pro něj lepší, když se bude rozvíjet v Liberci, má jiné možnosti než hrát arménskou ligu, i když u nás, pokud se fotbalista chytí, má kousek na Ukrajinu nebo do Ruska.
Nejvyšší arménská soutěž má osm týmů, dá se srovnat její úroveň s první českou nebo slovenskou ligou?
Myslím si, že první tři týmy armenské ligy by se v české ani slovenské soutěži neztratily. Hodně těží z finančních injekcí majitelů. Prim v těchto týmech hrají legionáři, i když my jsme v tomto směru udělali letos revoluci. V předních arménských klubech hrají reprezentanti, ti nejlepší pak míří do Ruska.
Vzhledem k postavení Miky v tabulce by vás neměla minout účast v pohárové Evropě…
Účast v pohárové Evropě je naším cílem. Navíc od léta se možná rozjede projekt interkontinentální ligy, něco obdobného jako je hokejová KHL. V této soutěži by měly hrát ruské, ukrajinské, kazašské a armenské týmy. Zatím to vypadá, že by v ní neměla chybět ani Mika. Hlavním sponzorem této soutěže by měl být Gazprom.
Jako fotbalista jste hrával v Dynamu Moskva, mělo toto angažmá vliv i na vaši adaptaci v Arménii? Přece jenom moskevské kluby mají v Arménii zvuk.
Mám svoji práci rád, snažím se ji dělat na maximum a srdcem. Lidé v Mike to vycítili, vzali mě mezi sebe. Mám jejich podporu. Když se ptáte na Dynamo, tak tenhle klub je v Arménii hodně uznávaný a respektovaný a mě tady vnímají tak, že jsem byl jeho součástí.
Často vystupujete v arménské televizi, chodíte do rádií, stala se z vás velká celebrita…
(začne se smát) Dostávám dost pozvánek na různá setkání, ale není to jen moje zásluha. Našemu týmu se daří, hrajeme ofenzivní fotbal, který se divákům a novinářům líbí. Kluci makají, umí naslouchat, našli jsme společnou řeč a dostavil se výsledek. Nebude zastírat, že se mi tento zájem líbí.
Jak to vypadá s diváckou návštěvností vašich zápasů?
Zprvu to bylo slabé. Přece jenom fotbal není v Arménii sportem číslo jedna, vládnou zde silové sporty jako vzpírání. Zprvu na nás chodilo okolo tisícovky, dvou, teď, když máme výsledky, tak pět tisíc. Když jsme ale hráli na Širaku nebo Pyuniku, bylo v hledišti okolo deseti tisíc fanoušků.
Zvykl jste si na život v Jerevanu?
Zvykl, mám tady veškerý komfort, přátele. Docela jsem se zde zabydlel, našel jsem si v Jerevanu i přítelkyni. Ale musím přiznat, že doma je doma, chybí mi tady hlavně můj syn. Přece jenom domů se dostanu jednou za půlrok, a to tak na deset dnů.
Co bezpečnost?
Pro mě je Jerevan bezpečné město. Nebudu přehánět, když řeknu, že se cítím tady bezpečněji než v Česku nebo na Slovensku. Ochranku tady k životu nepotřebujete.
A co mimofotbalové vyžití?
V Jerevanu se rozhodně nenudíte. Město a jeho blízké okolí je bohaté hlavně na církevní památky, je tady opera. Dá se tady vyrazit i na sport, nemám tím na mysli fotbal. V Jerevanu jsou i dobré restaurace, teď se zrovna jedna nová otevřela a na čepu má dokonce i Plzeň.
Do Jerevanu jste přišel jako asistent. Během roku jste se stal hlavním trenérem, oblíbil si vás i majitel klubu Mikhail Bagdasarov…
Člověk musí mít i štěstí. Já ho měl. Díky pánům Venglošovi a Bubenkovi jsem se dostal do Arménie. Pomohlo mi tenkrát i to, že mi v Hlučíně nedali muže, vrátil jsem se do Slovanu. Po roce v Mike jsem dostal šanci od majitele jako hlavní trenér. Vsadil jsem na mladé, pracovité hráče, a to mi vyšlo, s dobrým výsledky člověk získá respekt. S majitelem mám výborný vztah, vychází mi maximálně vstříc. Když jsem potřeboval na exhibici Slovanu Bratislava nebo na sledování hráčů do Španělska, půjčil mi letadlo. Na druhou stranu dobře vím, že stačí série špatných výsledků a za dva týdny je člověk bez práce, ale takový je už fotbalový chleba.
Podle arménského tisku se vaše jméno objevilo i v souvislosti s místní reprezentací…
Něco proběhlo, ale nic konkrétního, nerad bych o tom hovořil. Měl jsem i nabídku z Kazachstánu, a to za lepších finančních podmínek, ale chci zůstat v Mike. Započal jsem tady nějakou práci, kterou hodlám dokončit.
Máte nějaký svůj trenérský sen?
(usměje se) Třeba vést někdy Dynamo Moskva nebo Machačkalu a Slovan Bratislava.
Patříte k trenérům, kteří začínali u mládežnických kategorií, berete to jako výhodu?
Bezesporu. Dalo mi to strašně moc. Jestliže si člověk myslí, že když sedne po konci hráčské kariéry na lavičku, ví všechno, mýlí se. Práce u mládeže vám pomůže například z hlediska psychologie. Každý trenér by si měl nejdříve svou práci osahat u mladých.
Závěrečná otázka směřuje k Hlučínu. Vzpomenete si ještě na klub, ve kterém jste dával sbohem velkému fotbalu?
Na Hlučín nikdy nezapomenu. Poznal se v něm celou řadu dobrých lidí. Mám tam spoustu kamarádů, ať už Dana Černaje, Marcela Meleckého nebo Martina Černíka z Hošťálkovic, zapomenout nemohu na pana Kovala, prostě všechno super lidi, rád se tam vracím a vracet budu.
Zsolt Hornyak
Narozen: 1. května 1973
Povolání: fotbalový trenér
Hráčský post: obránce
Hráčská kariéra: Slovan Bratislava, FC Košice, Slovan Bratislava, FC Košice, Slovan Bratislava, Inter Bratislava, Dynamo Moskva, Slovan Bratislava, AEP Paphos (Kypr), Hlučín, Město Albrechtice, St. Pölten (Rakousko)
Trenérská kariéra: Hlučín (mládež), Slovan Bratislava (mládež), Mika Jerevan (asistent, od 1. 1. 2012 hlavní trenér)
Hráčské úspěchy: mistr Československa (1992), mistr Slovenska (1995, 1997, 1999, 2000 a 2001)
Reprezentace: 3 utkání
Trenérské úspěchy: Vítěz arménského Superpoháru
Stav: rozvedený, přítelkyně Arusik
Děti: syn Matěj (14) |
Snímky z utkání FK Nový Jičín – FC Hlučín 1:2 (0:0). Autor: Deník/Dalibor Tobola
