Hlučín /ROZHOVOR/ – Je mu teprve třicet a už šéfuje fotbalovému klubu. Řeč je o Danielu Černajovi, který ve třiceti letech zastává v Hlučíně funkci sportovního ředitele.
Fotbal sám v minulosti hrával, dokonce byl i rozhodčím. Zradilo ho ale zdraví, dá se říci, že i vlastní vinou. Ležel v kómatu, nakonec se ale dokázal postavit na nohy.
Fotbalem žije čtyřiadvacet hodin denně. Pro velký fotbal objevil například Vladimíra Coufala. Má řadu nepřátel, jsou takoví, co mu nemohou přijít na jméno. „Kdo nepřátele nemá, lže,“ říká Daniel Černaj.
Ještě jedna zajímavost o rodákovi ze Závady. Jeho původní profesí je řezničina. Nemá problém sám udělat zabijačku. Svým způsobem ji bere jako únik ze stresového prostředí, stejně tak relaxpod Ještěděm a rybolov.
Vaší původní profesí je řezník. To se moc s fotbalem neslučuje. Jak jste se dostal k fotbalu?
(usměje se) Z lásky k fotbalu a ke sportu. Od mala jsem hrával fotbal za Bohuslavice. Bohužel v devatenácti jsem se zranil, došlo to až k operaci křížového vazu. S hraním byl koncem, fotbalu jsem se nechtěl vzdát a začal jsem dělat rozhodčího.
Jenomže i tady mě zradilo zdraví, svým způsobem jsem tomu šel naproti. Vážně jsem onemocněl a na dva roky z fotbalového prostředí vypadl. Poté, co jsem se ze zdravotních patálii vylízal, začal jsem s trénováním.
Přes Bohuslavice jsem se dostal do opavské Slavie, kde si mě vyhlédli v Hlučíně a nabídli mi práci asistenta u mladšího dorostu. Když došlo propojení Hlučína s pražskou Slavii, posunul mne pan Puček do kanceláře.
O kariéře rozhodčího jste neuvažoval?
Nechtěl jsem v nejnižších soutěžích zůstávat, mohl jsem jít sice do kraje, ale lékaři byli jiného názoru. Jasně mi řekli, že po zdravotních problémech, které mě potkaly, už to nikdy na vrcholový sport nebude. Dal jsem se na jinou cestu. Musím říci, nelituji.
Tenkrát jste byl ale vážně nemocný…
(podívá se do prázdna) Nebudu přehánět, dávali mi třicet procent na přežití.
Asi o tom nerad mluvíte, přesto se vás na vaše zdravotní patálie zeptám…
V době, kdy jsem pískal, probíhala příprava na sezonu. Čekaly mě fyzické testy, dostal jsem ale angínu v kombinaci s chřipkou. Nechtěl jsem fyzičky zmeškat a začal se léčit sám. Krmil jsem se brufeny, paraleny a dál pokračoval v přípravě.
Bohužel tělo řeklo dost. Horečky se mi vracely, prášky nezabíraly, začal jsem si sám ordinovat další léky, které byly k dostání v lékárně. Tím jsem se odrovnal úplně. Plíce se mi začaly měnit ve sval a přestaly fungovat. V prosinci jsem ulehl do nějakého čtyřměsíčního kómatického spánku.
Nakonec jste ale utekl hrobníkovi z lopaty. V čem nastal zlom?
Možná tu nejpodstatnější roli v cestě za mým uzdravením sehrál Andreas Drastík. Společně s Petrem Kašným se začali zajímat o to, kdo se o mě stará. Dokonce oslovili i dnes prvoligového rozhodčího pana Moláčka, který je civilním povoláním lekář, intenzivně mu volali, ať mi pomáhá.
Zasloužili se o to, že mi byla věnována větší pozornost, větší péče. Dnes mohu říci, že jsem utekl hrobníkovi z lopaty. Měl jsem hodiny před transplantací plic. Podle toho, co mi řekli rodiče a doktoři, dávali mi třicet procent na přežití.
Než jsem měl vrtulníkem odletět do Prahy, kde mělo k transplantaci dojít, nařídil pan doktor Moláček ještě jedno vyšetření, to dopadlo dobře. Přípravy na transplantaci se odložily. Tělo si najednou začalo dělat obranné látky zpátky a dnes mám plíce svoje, i když ne celé. Musím být na sebe opatrný.
Daniel Černaj, v době, kdy překonal svou nemoc. foto: archiv
Říkáte opatrný, dokáže to člověk v hektickém fotbalovém prostředí?
V rámci možností jo. Je pravdou, že někdy se člověk dostane do velkých stresových situací, musí ale umět se zastavit a odpočinout si. Dobíjím baterky v Liberci pod Ještědem, kde se dokážu dobře zrelaxovat. A také se vyrazím občas uklidnit na ryby.
Práce v Hlučíně vás baví?
Je to fotbal, který jsem chtěl vždycky dělat na nějaké úrovni. Nejsme oficiálně profesionální klub, ale jsem rád, že jsem zde šanci pracovat dostal. Velice si vážím pana Kota, který si mě zde po odchodu Slavie nechal. Snažím se dělat vše proto, aby byl Hlučín pořád vnímán v co nejlepším světle nejen v očích veřejnosti.
Ne všichni vám mohou přijít na jméno. Musíte mít řadu nepřátel…
Nepřátelé jsou všude a má je každý, a kdo tvrdí opak, lže. V naší republice se úspěch nikde neodpouští. Vím, že spoustě lidí tady v okolí vadím. Mají radost, když se mi něco nepovede. Je to fotbal, každý chce být nejlepší, mít dobré výsledky. To platí i o mně.
Jdete přes mrtvoly?
To bych neřekl. Chceme mít nejlepší výsledek. Pro nás je nejdůležitější výchova fotbalistů, které můžeme následně prodat. Monitorujeme mladé hráče z okolí, které chceme připravovat pro velký fotbal. Je to dnes jediná cesta, kterou Hlučín může jít a i přežít.
Chceme vychovávat další Coufaly, Jurošky, Skwarczeky, které jsme našli jako odložené, nikdo s nimi nepočítal a dnes hrají v předních českých klubech.
A co chyby? Kterou jste udělal naposledy?
Chyby dělá každý. Já jsem udělal jednu loni, když jsem vyřadil Moučku z naší devatenáctky. Zpětně musím přiznat, že to byl z mé strany špatný krok.
Hlučín navázal spolupráci s Jabloncem, není to trochu z ruky?
Dveře nám otevřel Michal Skwarczek. Vrátil se ze Slavie, kde uvadal, nechal si poradit, pochopil, že cesta do velkého fotbalu vede přes Hlučín. Pomohl nám zachránit dorosteneckou ligu, všiml si hotrenér Skuhravý, dnes kouč jabloneckého áčka.
Stál o něj tolik, že jsme našli společnou řeč. Michalův odchod na sever Čech otevřel cestu pro další fotbalisty. Aktuálně jsme se domluvili na odchodu Filipa Drozda.
A možnost, že by se někdo mohl objevit v Hlučíně z Jablonce?
Neexistuje. Nedělalo by to ani dobrotu. Když vezmeme mužskou kategorii, za Hlučín budou hrát jen kluci z okolí. Ještě teď mám v hlavě spolupráci se Slavií. Její hráči brali angažmá u nás za trest a podle toho to taky na hřišti vypadalo.
V minulosti se stalo, že se vám podařilo do klubu přivést mladé hráče, o které měl zájem třeba Baník, Sigma nebo Opava…
Mladí hráči mají u nás dobré podmínky, to samé platí o jeho mateřském klubu. Třeba takový Baník není schopen to samé mladým hráčům nabídnout, aby zůstali v regionu a nešli jinam. V praxi to vypadá tak, že fotbalista odejde třeba 300 kilometrů daleko a hraje tam.
Liberec a Jablonec jsou kluby na druhé straně republiky, které nejsou s mládeží na tom dobře jako zmiňovaný Baník. Konkurence tam není tak velká a hráči mají větší šanci se prosadit.
Martin Hanus a Daniel Černaj. foto: Deník/František Géla
Největším dosavadním přestupem historie v Opavě byl odchod Libora Kozáka do římského Lazia. Vy máte Vladimíra Coufala…
Beru to tak, že úspěchem je odchod každého fotbalisty z Hlučína do klubu, ve kterém mu byla nabídnuta profesionální smlouva. Třeba Juroška k nám přišel v osmnácti z vesnice, nyní je kapitánem Dukly Praha v juniorské lize a má profi smlouvu. Stronati, náš odchovanec, je mu osmnáct a má šest startů v lize.
Samozřejmě že Láďa Coufal je top, hraje Evropskou ligu a jeho kariéra roste. Mě osobně těší i to, že v Baníku byl nechtěný, odložený hráč, který se u nás vykopal. Zapomenout nesmíme také na našeho odchovance Lukáše Buchvadlka, který je v reprezentační devatenáctce, byť věkově je o rok mladší. Tenhle kluk ještě zdaleka neřekl poslední slovo.
V našich přípravičkách je jeho bratr, o kterém se tvrdí, že je ještě větší talent než Lukáš. Těším se, co z něj vyroste.
Tyto přestupy jsou pro Hlučín potřebné, jinak by asi nepřežil…
Bezesporu. Musíme se starat sami o sebe. Sehnat sponzora je v dnešní době velice těžké, každého, kterého máme, si vážíme. Nějaké finance nám dává město Hlučín. Souhrn sponzorských a městských peněz ale nepokryje náklady na chod klubu. Proto jsme závislí každý rok na tom, kolik hráčů vychováme a prodáme.
Jaké má Hlučín vztahy s okolními kluby?
Nespolupracujeme s nikým. Výjimkou jsou Markvartovice, které bereme jako neoficiální farmu. Odcházejí tam kluci, kteří nemají na to, aby hráli třetí ligu. Proto potřebujeme Markvartovice alespoň v krajském přeboru. Samozřejmě že s kluby, o jejichž hráče máme zájem, jednáme korektně. Smlouvy jsou stavěny tak, aby mateřský oddíl profitoval i z dalšího přestupu.
Opavu berete jako konkurenta?
Opava se bere jako velký rival. V době, kdy měl sportovní stránku na starosti pan Kutty, byly naše vztahy na bodu mrazu. S tímto člověkem komunikace nešla. Oslovoval hráče za našimi zády, navíc velmi neprofesionální formou. Naštěstí už v Opavě není.
Nové vedení Slezského FC chce vztahy narovnat a podle prvotních signálů bychom mohli najít společnou řeč. Jsem pro udělat na Opavsku jeden velký klub, který bude konkurence schopný třeba Baníku.
Máte nějaký svůj manažerský sen?
Když jsem byl mladší, snů jsem měl více. Nyní mám jeden, abych byl pořád zdravý a dokázal nějaké hráče přivést a následně ty, co mají potenciál, posunout do velkého fotbalu.
A co práce ve větším klubu. Neláká vás to?
Láká, neláká. Dokud je v Hlučíně pan Kot, já neskončím, to by mě musel jedině vyhodit, velice si ho vážím a celý Hlučín mu musí jen a jen děkovat za to, co pro něj dělá a v minulosti udělal.
Kolik fotbalových zápasů absolvujete za víkend?
Šest až sedm. Jezdíme i na nejnižší soutěže dorostu. Beru schválně některé kluky, ať vidí propad, který mezi ligami je. Je to pro ně i ponaučení, že když nebudou na sobě chtít pracovat, velký fotbal je mine a oni skončí někde na okrese.
