Pavel Hajný Autor: DENÍK / František Géla

Výkony běhavého záložníka nezůstaly dlouho bez odezvy. Sáhl po něm ostravský Baník. Když už to vypadalo, že si řekne o místo v prvním týmu, přišel zlom. Fotbal ho tolik nenaplňoval. Pavel Hajný pak ještě válel druhou ligu ve frýdeckých Válcovnách. Nakonec se dal na studia, vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu, získal profi licenci.

Svou trenérského kariéru započal v MEZU Vsetín u dorosteneckého týmu, v jednatřiceti letech převzal mužský tým. Během své trenérské kariéry vedl například ve Vsetíně Miroslava Kamase, v Bystřici pod Hostýnem krotil rebela Aleše Chmelíčka, hodně rád ale vzpomíná na Michala Kosmála. Hlučínský klub tento fotbalový odborník označil za osudový a bodejť by ne, vždy do něj třikrát nastupoval. Ve Vsetíně, kde žije tento otec dvou dcer už dvacet let, provozuje obchod se sportovní zbožím Hsport.

Patřil jste mezi talentované fotbalisty, hrával za federální mládežnické výběry, kariéru ve velkém fotbale jste ale poměrně brzy pověsil na hřebík a stal jste se trenérem. Proč?

Je pravdou, že hráčskou kariéru jsem měl nastartovanou dobře. Jako hráč i trenér jsem byl spíše takový samouk. Fotbalu jsem podřizoval úplně všechno, hrával ho před školou, po škole. Dostal jsem se do výběru kraje a nakonec do dorostu Baníku Ostrava, kde jsem docela pravidelně hrával s i o čtyři roky staršími kluky. Trenéři mi prorokovali, že budu v sedmnácti hrát ligu, nakonec jsem se v ní objevil jen na plakátu.

Trenér Hadamczik tehdy přivedl do Ostravy trenéra Koldu, který dal tréninku řád, trénovali jsme dvakrát denně. Byl A, B, C dorost, já hrával v áčku. Třeba takový Venca Daněk začínal v céčku, ale pak měl raketový vzestup. Jenomže mě to pomalu přestávalo bavit. Cítil jsem se přetrénovaný, prožíval jsem něco jako syndrom vyhoření.

Když hrával tehdy člověk za mládežnické reprezentace, musel něco umět…

Na reprezentaci vzpomínám rád, objížděli jsme družební turnaje. Tenkrát se mnou byli v týmu výborní hráči, namátkou budu jmenovat Kapka, Mikloška nebo Šilhavého.

Hrával jste také za frýdecké Válcovny, tam se vám dařilo…

Nebudu přehánět, když řeknu, že ve Frýdku jsem prožil nejkrásnější fotbalové roky. Měli jsme dobrý tým, v kabině byla skvělá parta. V podstatě ve Frýdku jsem zažil svou největší výkonnost. Rád vzpomínám na trenéra Zachara, vydržel jsem jeho tréninkové dávky a pravidelně hrál. Šanci jsem dostával i za trenéra Cviertny.

Ve Frýdku jste se ale rozhodl s velkým fotbalem skončit a věnovat se studiu na vysoké škole…

Škola byla u mě na prvním místě. Chtěl jsem skloubit fotbal se studiem. Tohle mi bylo umožněno v Bohumíně. Ale i tohle angažmá hodnotím kladně. Ani v Bohumíně jsme neměli špatný tým. Mým spoluhráčem byl například Opavák Miroslav Kořistka.

Studoval jste tělovýchovnou fakultu, byl jste hned rozhodnutý pro fotbal?

Byl, ale specializace na fotbal přišla od třetího ročníku. Člověk se mohl zaměřit na lyžování nebo běh. Nakonec jsem školu úspěšně dokončil a získal trenérskou jedničku. Tedy profi licenci.

Jako trenér jste se propracoval z krajského přeboru až do druhé ligy. Po první nepošilháváte?

Abych pravdu řekl, o tom jsem ani ve snu nepřemýšlel. Původně jsem neuvažoval ani o druhé lize. Okolo Vsetína, když pominu Zlín, druhá liga není. Fotbal jsem měl rád, chtěl jsem pracovat původně u mládeže, avšak brzy jsem přešel k mužům a pohyboval se v týmech na Valašsku.

Oslovil mě Lumír Kot, nevím, zda se mu má práce zalíbila, ale dal mi nabídku. Chvíli jsem o ní přemýšlel, přece jenom Hlučín je ze Vsetína trochu z ruky. Nabídka byla pro mě tak velká, že jsem ji nakonec přijal.

Dá se říci, že Hlučín je vaším osudovým klubem. Během krátké doby jste se do něj potřetí vrátil…

Je to tak, ale nerad bych to tady nějak rozebíral. Mám jen pocit, že mé poslední vyhození souviselo se vstupem pražské Slavie do klubu.

Potřetí vás Hlučín oslovil v době, kdy spadl naposledy do MSFL. Bylo to v období, kdy jste ve fotbale nepracoval…

Je pravdou, že rok a půl jsem nikde netrénoval. Člověk s postupem času ztrácí chuť, abych pravdu řekl, moc jsem nepočítal, že se na lavičku do vyšší soutěže ještě vrátím. Přece jenom trenérů je přehršel a co si budeme povídat, sejde z očí, sejde z myslí. Hlučín je asi mým osudovým klubem.

Hlučínský klub pracuje hlavně s mladými hráči, někteří, které jste měl na podzim v kádru, se posunuli do vyšší soutěže. Přitom do Hlučína přišli jako odložení. To je slušná vizitka pro trenéra, naplňuje vás přesně tato práce?

Baví mě to. Přiznám se, že čím více stárnu, tak tím více mě to naplňuje. Měl jsem taky štěstí na hráče, kteří v létě přišli. Byla na nich vidět chuť se posunout výše. Z hráčů jejich chuť na sobě pracovat byla znát na každém tréninku. Samozřejmě, že máte fotbalisty, u kterých se mluví o restartu, ale ten se nekoná. Trenér sám nic nezmůže, chtít musí především hráč.

Poznal jste během své kariéry fotbalistu, který vám svým přístupem vyloženě sedl?

Poznal, jednoho z nich budu i jmenovat, byl to Michal Kosmál, fotbalista, se kterým bylo radost dělat. Svým přístupem a profesionalitou dokázal pozitivně ovlivnit kabinu, navíc povahově výborný kluk, obrovsky si ho vážím. Myslím si, že je to nedoceněný člověk.

Pro velký fotbal jste objevil Petra Bogdaně, v současné době jednu z ikon Hlučína…

Petr hrával za Přerov, já jsem ho měl v Bystřici, jde o rychlostně a dynamicky dobře vybaveného fotbalistu. Trápí ho ale smůla na zranění. Naposledy mu zhatilo přestup do Bohemky. Jeho stinnou stránkou je i fakt, že občas udělá zbytečnou chybu. Celý zápas hraje výborně, poté si ale vybere desetivteřinový výpadek, který jeho celkový dojem snižuje.

Když jsme u těch fotbalistů, neodpustím si otázku směrem k Martinu Hanusovi. Jak je důležité mít tohoto hráče v týmu?

Martina velmi uznávám. Je jasné, že záleží, co pro mužstvo přinese, věk se zastavit nedá. Hráč jeho kvalit musí hrát a ne sedět na lavičce. To znamená buď anebo. V současné době je pro náš tým přínosem.

Myslíte si, že MSFL je v současné době pro Hlučín ideální soutěží?

Vnitřně chce každý majitel, aby jeho tým hrál co nejvyšší soutěž. Myslím si, že MSFL je v současně době pro Hlučín dobrou soutěží.

Řekl jste, že vaším velkým koníčkem je běh. Na maraton byste si troufl?

To ne. Ale jednu dobu bych toho byl schopen. Je pravdou, že běhám rád.

Jenom trénovaní vás ale neživí?

To ne, od roku 1992 provozuji obchod se sportovním zbožím. (pousměje se) Zatím jsem nezkrachoval, takže si nestěžuji.

Máte v rodině nějakého svého fotbalového nástupce?

Mám dvě dcery a ty fotbal nehrají. I když ta mladší byla sportovně talentovaná, na škole dělala rekordy, ale nyní se už sportu nevěnuje. Třeba se dočkám fotbalistů u vnoučat.

Máte nějaký svůj trenérský sen?

Sny se neprozrazují. Chci ale, abychom navázali na tři čtvrtiny podzimu a dobrými výkony odmazali nepovedený konec.

Vzhledem k tomu, že hned tři kola byla odložena, čeká vás perné období, dá se říci, že nejen MSFL má před sebou anglické týdny…

Trénuji třiadvacet let, a tohle jsem nezažil, že by nám tak počasí komplikovalo život. Už příprava byla pro nás specifická, bylo nás málo, trénovali jsme v malém počtu, kluci si tak neměli možnost odpočinout. Zachraňovali nás kluci z dorostu. Nakonec jsme tým dobře doplnili a přišel problém s počasím.

Třeba Slovácko s námi chtělo hrát dohrávku osmého května, kdybychom na to přistoupili, čekala by nás během měsíce porce devíti zápasů. I tak bude zbytek jara náročný, beru to ale jako realitu. Musíme chytnout začátek soutěže, pokud se to nepodaří, budeme mít problém.

Pavel Hajný
Narozen: 18. 11. 1960
Místo narození: Uherské Hradiště
Fotbalový post: záložník

Současné povolání: trenér FC Hlučín
Hráčská kariéra: Vidče, Baník Ostrava, Tábor, Kroměříž, Válcovny Frýdek-Místek, Bohumín, Vsetín
Trenérská kariéra: MEZ Vsetín (dorost), Vsetín, Valašské Meziříčí, Zlín B, Hranice, Valašský FC, Bystřice pod Hostýnem, Hlučín, Třinec, Karviná, Bystřice pod Hostýnem, Hlučín
Hráčské úspěchy: mládežnické federální reprezentace