1.1.2014 00:00
Hlučín /ROZHOVOR/ – Jednou z velkých postav vánoční fotbalové exhibice v Hlučíně byl také Jiří Bartl. Bývalý hráč Vítkovic, Baníku, Třince, francouzského Amiens a Opavy. V posledně jmenovaném klubu „Čára“, jak ho všichni přezdívali, začal i svou trenérskou kariéru. Ve Zlíně a Teplicích byl pravou rukou dnes již zesnulého Vlastimila Marečka, Severočechy vedl později i jako hlavní kouč. Naposledy pracoval v Hlučíně.
Tři roky se už ale fotbalu nevěnuje, byť nabídky měl, naposledy se mu ozvala Opava, když ještě hrála Fotbalovou národní ligu. V říjnu padesátiletý Jiří Bartl po dlouhém přemýšlení byl nucen odmítnout.
„Bohužel nešlo to, povinnosti v rodinné firmě mi to nedovolily,“ přiznává autor jednapadesáti prvoligových branek žijící nyní v Dobříši. Fotbal si občas chodí zahrát za starou gardu, jinak bedlivě sleduje svého syna Daniela hrajícího za Žižkov.
Jiří Bartl je také vášnivým potápěčem, pravidelně jezdí do Thajska, vedle toho propadl i tenisu. „Uvažuji, že bych se přihlásil i na nějaký turnaj neregistrovaných hráčů,“ usmívá se Bartl, který za svou úspěšnou kariéru nastřádal 204 prvoligových startů.
Jiří, co v současné době vy a fotbal?
Každou neděli chodím, pokud hraje doma, v 10.15 na Žižkov se dívat na svého syna. To je můj veškerý kontakt s fotbalem, sám ho na žádné úrovni momentálně nedělám.
Chybí vám fotbal?
Pravdu? Chybí a moc.
Nabídky nejsou, nebo jste tak pracovně vytížený, že na fotbal nemáte čas?
V době, kdy jsem se přestěhoval do Čech a stal jsem se takzvanou naplaveninou, přišla mi nabídka z Moravy. Situace je ale taková, že práce v naší rodinné fi rmě mi to nedovoluje. Nemohu nyní z ní vystoupit a jít dělat jinou práci.
Ta byla z Opavy?
Jedna z nich byla z Opavy. Hrozně jsem nad ní přemýšlel, protože na Opavu se nedá zapomenout, na vynikající fanoušky, pověstnou opavskou atmosféru, kterou jsem tam zažil jako hráč. Ozvali se mi několikrát. Dokonce i sondovali, zda bych chtěl pracovat i v jiné funkci než jeho trenér.
Přemýšlel jste nad Opavou hodně?
Ano, přemýšlel. Přece jenom v Opavě jsem prožil úspěšnou část svého fotbalového života. Nezapomenutelní fanoušci, byla to fotbalová pohádka. Musím přiznat, že mě tato nabídka hodně potěšila. Trochu mě jen mrzí, že v době, kdy jsem žil na Moravě, si nikdo na mě v Opavě nevzpomněl, ani když se trenéři měnili a já nebyl ani, jak se říká, v osudí.
Můžete prozradit, jakým druhem podnikání se vaše firma zaobírá?
Děláme v oblasti medicíny, export a import léčiv.
Vy osobně máte na starosti co?
Jsme malou rodinnou firmou, ve které využíváme kontaktů, já i svých fotbalových, moje žena, která dlouhá léta pracovala v medicíně, zajišťuje odbornou stránku. Osobně mám na starosti export. Docela i cestuji.
Fotbal jste úplně odstavil na vedlejší kolej?
To ne. Nyní mi končí trenérská profilicence a musím jít na doškolení a tím se nabízí i to, že bych chtěl pokračovat jako trenér. Jak se říká, nikdy neříkej nikdy.
K vašim velkým koníčkům patří potápění…
(usměje se) Čím dál více.
Když jsme se spolu naposledy bavili, snil jste o tom, že budete mít v Thajsku potápěčskou školu pro turisty…
Trochu jsme šli jiným směrem. Je ale pravdou, že v Thajsku máme bydlení a jezdíme se o to starat.
Kolik dní v roce trávíte v Thajsku?
Zhruba dva až tři měsíce v roce, ale ne nepřetržitě. Vždy tak na dvě až tři návštěvy za rok.
Pojďme krátce k vašemu synovi Danovi. Hraje na Žižkově, ale zájem byl o něj i v Holandsku, podle posledních informací ale zatím nepřestoupil…
Byl na testech v holandském Heerenveenu. Trenérovi se líbil, měl o něj zájem. Bohužel kluby se na jeho přestupu nedohodly. Obdobně dopadl i v řeckém Heraklionu. I zde to ztroskotalo na financích, alespoň takové informace mám já.
Nějaký ten rok bydlíte nedaleko od Prahy, cítíte se už Pražákem?
V době, kdy jsem ještě bydlel na Moravě a trénoval v Teplicích, dělal mi asistenta Michal Horňák, kluk ze Vsetína, který hrál dlouho za Spartu a žije v Praze. Tuhle otázku jsem mu položil také a on mi odpověděl: Já su z Prahy. A tak je to i se mnou. Jak jsem už řekl, jsem taková naplavenina, ale Morava je Morava.
V Hlučíně jste působil pouze necelou sezonu, ale máte to tady hodně rád…
Mám, v Lumíru Kotovi, Danu Černajovi a Šafovi, co má na starosti hřiště, jsem našel přátele, v jejich očích vidím, že mě rádi vidí, i proto jsem se zde zastavil. Měl jsem služební cestu na Slovensko, cestou zpět jsem přespal u sestry a šel si zahrát, večer se vracím domů. Byl jsem pozván i na Vánoční zápas do Opavy. Volal mi Lumír Sedláček, omluvil jsem se mu z časových důvodů.
Autor: Roman Brhel